Muzikantské historky

Skoro v každé partě muzikantů je na produkci zvykem občas „vytáhnout“ nějaké zážitky o které se ten který vypravěč rád podělí. A bývají to velmi často dost „zajímavé“ příhody.  Není to, samozřejmě specifikum jenom muzikantů. Nejslavnější historky, a ještě k tomu skvěle, vyprávějí herci (a že jich je), nebo třeba sportovci, moderátoři, ale určitě takové mají třeba  i zahrádkáři, modeláři …. 

Některé zážitky jsem si v dřevních dobách kapely zapisoval a byla by škoda je nechat jen tak zapadnout. Většina z těch nejpopulárnějších se ale nedá veřejně publikovat. Vybral jsem jenom něco málo z těch spíše zajímavých, nežli peprných příhod. Nejsou možná k „utlučení smíchem“ jako ty v podání Miroslava Donutila a dalších profíků, ale jsou zapsány tak, jak se opravdu staly. Nic jsem k nim nepřidával. Pokud se tam něco dostalo „navíc“, tak jen díky mojí nedokonalé paměti :-). 

„Tak deme na to!“


Prodlužovačka

7. února 1981 – hotel v Netolicích  – Ples pracujících.

Jedna ze „silných“ vzpomínek se odehrála na výše uvedeném Plese pracujících, což byla kamuflovaná merenda místní organizace KSČ v Netolicích (je fakt, že místní to zase tak moc vážně neřešili). Mimochodem, ve vzpomínce tehdejších hráčů kapely zůstala i jedna kuriózní drobnost – první cena v tombole! Tou byl krásný, marcipánový, kulatý dort s červenou pěticípou hvězdou na lícové straně, v jejímž středu se skvěl věrně vyvedený žlutý marcipánový symbol sovětských soudruhů – zkřížený srp a kladivo. To jsme fakt nikde předtím ani potom neviděli. Ale to nebyl ani zdaleka jediný šok toho večera. Ten se dostavil vzápětí po znělce Variantu a roztřeseném úvodním slově začínajícího konferenciéra a zpěváka, přezdívaného „kostitřas“ (tzn. dnešní kapelník – a měl jsem doopravdy pouhých 75 kg !).

Hned po prvních tónech slavnostního waltzu, který měl zakřiknuté diváky vylákat na taneční parket, se z improvizovaného jeviště hotelové jídelny, „zřítila“ část rytmické sekce – jmenovitě: pánové Toman a Kudrle. Jejich extempore vytrhlo diváky z letargie a vyloudilo na jejich tvářích grimasy pohoršení, včetně poznámek na adresu muzikantů, kteří zapomínají na zásadu, že „ožrat“ se mají až jako poslední.

„Jádro pudla“ se ale nacházelo docela jinde. Na vině nebyl tentokrát zcela výjimečně alkohol, ale špatně zapojená elektrická „prodlužovačka“ a 220 silných voltů v basové kytaře Luboše Tomana. Ten se neprozřetelně dotkl mikrofonu a počal prapodivně „tančit“ což zpozoroval jako první tehdejší kapelník Kudrle, stojící vedle něho, a hned mu došlo, co se děje! Pokusil se kolegu odtrhnout od mikrofonu a změnil se v kondenzátor i on. Tak se tam několik vteřin družně kroutili a vyvalovali oči, až se jim podařilo upadnout rovnou na taneční parket, což mělo jedinou výhodu – totiž tu, že se odpojili ze sítě.

Což o to, pořadatelé si to vysvětlit nechali, ale někteří pohoršení diváci si prostě nedali vymluvit, že oba protagonisté netradičního výstupu jsou na „moll“. Chladnou hlavu  si zachoval jako vždy legendární multiinstrumentalista a úžasná, svébytná osobnost, pan JUDr Mitiska. Poručil oběma velký rum a se slovy: „Rum se, pánové pojí se vším.“ je částečně srovnal „do figury“. Totožného výroku použil toho večera ještě jednou, když Pepík Novosad (saxofonista), hltající jednohubky, spolkl jednu i s párátkem a to mu uvízlo v krku.

Se stoupající hladinou alkoholu v krvi netoličtí změnili názor na neotřelé a novátorské praktiky VARIANTU a pozvali si nás napřesrok na svůj ples, hned ten večer, znova.

Jediné co nás trochu mrzelo bylo to, že jsme neviděli výherce první ceny, jak si cpe marcipánové symboly „jediné strany“ do krku a zalévá je pivem.


Výpadek

Rok 2001, zámecká jízdárna v České Krumlově, ples Jihostroje Velešín.

Přijeli jsme samozřejmě, jako vždycky, v dostatečném časovém předstihu, aby Ráďa-Rychlík (kytarista a vlastník aparatury) a Vašek Kaska (zvukař) stačili smontovat, s naší laxní pomocí, celou aparaturu. Tenhle ples jsme hráli už po několikáté a dost nám záleželo na tom, aby všechno „klaplo“. Trochu se nám do toho po parketu motaly dva páry „pilující“ předtančení za doprovodu chraplajícího „magneťáku“. Ostatně – právě tohle zařízení se kupodivu, stalo klíčovým „kamenem úrazu“ celého nadcházejícího dění. 

Okolo půl osmé (19.30 SEČ) bylo vše připraveno k napojení na elektrickou síť (lidé pohybující se v branži vědí, že aparatura musí čerpat elektřinu z jednoho jediného místa, jinak dochází – z pro mne neznámých důvodů – k nežádoucím šumům, brumům a vůbec to stojí za …. nic !). Ráďa tedy vytáhnul ze zásuvky síťovou šňůru již vzpomínaného „magneťáku“  a razantně do ní zapnul kapelu. Na pultech se rozsvítily lampičky, ale zato zcela oněměla všechna comba (reprodukční soupravy k jednotlivým nástrojům)  a nějak se nedařilo uvést do provozu hlavní aparaturu. Záhadou zůstávaly rozsvícené lampičky na pultech, dokazující přítomnost proudu v okruhu a naproti tomu, zcela němá comba. Nějakou chvíli trvalo, než se našel správce jízdárny a nakonec i technik, který byl naštěstí doma a neváhal přijet ohroženou akci zachránit, protože „chytré hlavy“ vydedukovaly, že problém je někde v elektrické instalaci jízdárny.

Sál se začal plnit hosty plesu a pohled hlavní pořadatelky z agentury Auviex, paní Koníčkové, počal očividně tvrdnout a pozbývat vřelosti. Udeřila osmá (20.00) a aparatura byla pořád němá. Místnímu technikovi se podařilo natáhnout elektrickou prodlužovačku až k trafostanici venku před budovou, ale aparatura stále nereagovala. Telefonickým dotazem na dispečink na rozvodně jsme si pouze ověřili, že nikde žádná porucha není hlášena.

V sále začali předčasně roznášet večeři, která se měla podávat až ve 22.00, aby diváky nějak zabavili. Na žádost paní Koníčkové, jsme zatroubili fanfáru a já (kapelník) jsem se pokusil, dá se říci, že dost neúspěšně, vykřičet do sálu, že na odstranění poruchy se usilovně pracuje. Nevím, kam až mne bylo slyšet, ale žádná sláva to asi nebyla. Situace byla nanejvýš zoufalá a nikdo nevěděl, co budeme dělat.

Ale protože všechno musí mít nějaký konec – a v tomto případě to byl dobrý konec, považovali jsme to, co se stalo ve 20.15 přímo za zázrak.

I když jsme, hned na začátku, při namátkové kontrole pojistek v aparatuře nezjistili jejich poškození, nenechal se tím „jízdárenský“ technik zmást a odvezl do své dílny basové combo. Tam vyměnil pojistky a ejhle (!) – začalo hrát. Pak mu svitlo! Zámecká jízdárna má totiž v elektroinstalaci na sále jednu specialitu a to dost blbou specialitu. Hned vedle normálních zásuvek na 220 V jsou zásuvky ke „stmívačům“ s jiným napětím a ty byly jen nenápadně označeny. Na světle hnědém krytu byla nalepena křížem samolepící, tmavě hnědá páska, bez jakéhokoliv popisu (dodávám pro úplnost, že po tomto incidentu, už jsou všechny zásuvky označeny výrazně). A právě v téhle zásuvce měli tanečníci zapojený svůj zdroj zvuku, čímž uvedli v omyl naše zvukaře. Hned po zapojení totiž „odešly“ pojistky ve všech zesilovačích, i když normální lampičky (na muzikantských pultech) svítily dál. Záhada byla objasněna, ale to ještě ani zdaleka nebyl konec všem problémům.

Jelikož se něco takového dalo jen stěží předvídat, nedali jsme dohromady tolik náhradních pojistek, kolik bylo třeba. A začalo další kolo. Ráďovi se podařilo zburcovat ex-zvukaře kapely Míru Janešíka, který neváhal, sbalil doma co mohl a vyrazil z Borovan do Krumlova s „těžkou nohou“ na plynovém pedálu svého vozu. Dorazil v rekordním čase – raději nebudu uvádět za jak dlouho tu vzdálenost překonal – a rovněž v rekordním čase s našimi zvukaři uvedli do provozu alespoň to nejnutnější, aby ples mohl začít. A tak, zatím co na jevišti se od 21.00 hodin konečně začalo hrát, v zákulisí se usilovně pracovalo na zprovoznění dalších zařízení postupně zapojovaných „za chodu“ do provozu.

V té chvíli jsem si ani sám neuvědomil rozsah obětavé pomoci lidí, kteří se podíleli na záchraně tohoto plesu (a že to mohl být pořádný „prů…..) a vlastně jsem jim tenkrát ani pořádně nepoděkoval. Činím tak až teď dodatečně a o to srdečněji. 

_______________________________________________________________

plesy Jihostroje jsme hráli v roce  1995, 1996, 1998, 2000, 2001, 2002, 2003, 2004, 2005, 2006, 2007, 2008, 2009. 2010, 2011, 2012, 2013, 2014, 2015

Zámecká jízdárna v Č. Krumlově 1996

Do Krumlova jezdíme rádi (jenom taková drobná nehoda…)

V roce 2001 jsme hráli v zámecké jízdárně v Českém Krumlově ples, raději pomlčím komu. Hrajeme, hrajeme a najednou mé periferní slyšení zaznamenalo, že začínají umlkat „dechy“ pěkně jeden za druhým. A za chviličku se zase jeden po druhém začali přidávat. Sekce měla tenkrát pět nástrojů, tak to chvíli trvalo a koukám, že se muzikanti nějak podezřele uculují. O pauze jsem šel za Honzou Maláskem  (pozoun) a ptám se, co se tam stalo. „Ale nic,“ usmál se pod vousy veterinář „cherchez la femme“ (za vším hledej ženu). Potom mi vše vysvětlil.

Dechovou sekci „stavíme“ co nejblíže okraje jeviště, aby do sálu co nejvíce zněl, zvukařem neupravovaný, přirozený zvuk nástrojů. A jak tam tak v řadě stálo všech pět hudebníků, přitančil přímo pod ně pár mladých lidí. On ve slušivém bílém obleku a ona v šatech s – po čertech odvážným – výstřihem a ještě k tomu pořádně naplněným. No a právě (!) ten výstřih! Byli mladí a tančili s vervou až té půvabné dámě doslova „vylétlo“ bělostné ňadro. Někteří z dechařů se zakuckali, jiným sliny ucpaly nátrubky…no (!) „Sodoma Gomora velebnosti!“    

Pak se divte, že do Krumlova jezdíme hrát rádi :-). Tam se pořád něco děje..